Faith Is No Reason

Jelikož jsem psal (a Filip podrobněji zde) o přednášce Sama Harrise a některých výtkách na jeho adresu, je pro mě nutnost zmínit odpověd a obhajobu, kterou před chvílí zvřejnil Sam Harris na stránkách Project Reason. Soustředí se především na mnou zmiňovaného Seana Carrolla a Rusella Blackforda. Oba dva  jsou brání jako typičtí zástupci velkého množství výtek, které Harris obdržel.

Harris se skvěle opírá především do Carrolových námitek.

This is an amazingly wrongheaded response coming from a very smart scientist. I wonder how Carroll would react if I breezily dismissed his physics with a reference to something Robert Oppenheimer once wrote, on the assumption that it was now an unmovable object around which all future human thought must flow. Happily, that’s not how physics works. But neither is it how philosophy works. Frankly, it’s not how anything that works, works.

Pokusím se zde Harrisův přístup a odpovědi volně převyprávět. Harris kritizuje především  kategorický rozdíl mezi fakty a hodnotami vyplývající z Carrollových a Blackfordových postojů. Právě jenom věda nám podle něj může poskytnout pevné základy pro to, co je to hodnota jako kvalitní život  (wellbeing) a jaké efektivní a ideální cesty vedou k dosáhnutí podobných hodnot. Ve zkoumání naší přirozenosti, vesmíru a naších mozků, tak můžeme najít pevný, racionální a objektivní základ pro naši morálku.

Odmítnutí podobně vážných témat na poli honot a samotné jejich možnosti, jak to činí Carroll, se dostáváme na půdu morálního relativismu. Morální relativismus Harris spojuje s liberalismem (v naše prostředí lépe říci levicí a postmodernou), kteréhož proudu je Carroll významným zastáncem. Harris je známým odpůrcem relativismu a politické hyperkorektnosti:

Moral relativism is clearly an attempt to pay intellectual reparations for the crimes of western colonialism, ethnocentrism, and racism. This is, I think, the only charitable thing to be said about it. Needless to say, it was not my purpose at TED to defend the idiosyncrasies of the West as any more enlightened, in principle, than those of any other culture. Rather, I was arguing that the most basic facts about human flourishing must transcend culture, just as most other facts do. And if there are facts which are truly a matter of cultural construction—if, for instance, learning a specific language or tattooing your face fundamentally alters the possibilities of human experience—well, then these facts also arise from (neurophysiological) processes that transcend culture.

Harris je mi čím dál sympatičtější. Sam Harris dokáže na rozdíl od svých oponentů vyjádřit svoje myšlenky vemi jasně a přímo a jeho agrumenty nikdy nepřipomínají mlácení slámy nebo mentální masturbaci na zvolené téma. Obrací se také, pro mě sympaticky, jako umírněný racionální a skeptický myslitel, na vědu jako jediný záchytný bod, který máme. Striktně odmítá transcendentní kotvy absolutní morálky v podobě konzervativních představ o imaginárních přátelích, co nás slyší a stejně tak "postmoderní" (opět používám naschvál, jelikož se u nás jedná o významově stejnou nadávku jako americké "liberal") odpor k objektivitě, "vědu jako nástoj" a absolutní morální relativismus.

The categorical distinction between facts and values helped open a sinkhole beneath liberalism long ago—leading to moral relativism and to masochistic depths of political correctness. Think of the champions of “tolerance” who reflexively blamed Salman Rushdie for his fatwa, or Ayaan Hirsi Ali for her ongoing security concerns, or the Danish cartoonists for their “controversy,” and you will understand what happens when educated liberals think there is no universal foundation for human values. Among conservatives in the West, the same skepticism about the power of reason leads, more often than not, directly to the feet of Jesus Christ, Savior of the Universe. I